Jihočeská Lambda

Kultura, film, TV

 

 

Cyndi Lauper vydala nové album!

 

Když Cyndi Lauper v roce 1985 vyhrála cenu Grammy v kategorii nejlepší nový umělec, bylo to vítězství originality. Od té doby se v albu za albem potvrzuje její jedinečný talent. Ne jinak tomu je i na právě vyšlém desátém studiovém albu Bring ya to the Brink, které se superlativy hodnotí odborníci a recenzenti, ale i veřejnost. V současné době její album boduje v hitparádách celého světa, nejnověji se umístilo na 1. místě dance žebříčku alb přestižního hudebního časopisu Billboard. Zpěvačka se od devadesátých let hrdě hlásí ke GLBT hnutí, vystupuje na různých dobročinných akcích a koncertech, podporuje gay komunitu. Společně s dalšími umělci zvučných jmen, jako je např. Joan Armatrading, Andy Bell z Erasure nebo Joan Jett ad., koncertuje v těchto dnech po Spojených státech amerických v ojedinělém projektu True Colors. Partnery této akce jsou G/L organizace, americká gay TV Logo a další společnosti, které se hlásí k podpoře G/L hnutí.

 

 

___________________________________________________

 

14.června 2008 proběhl první gay taneční maratón Decadance!

Projekt, který vznikl již v roce 2002 se letos organizátoři rozhodli přebudovat v něco nového a u nás neznámého na základě inspirace, kterou získali v západoevropských metropolích, kde jsou tyto akce běžnou součástí života nejen gay komunity, ale celé klubové scény.
"Chceme se přiblížit „Gay“ Západu, kde je tato komunita, jež stála u zrodu taneční scény, méně uzavřenou sama do sebe a více inspirující a zábavnou i pro zbytek klubové scény. Přicházíme proto s novou dimenzí zábavy pro gaye a jejich friends – dalo by se říci zábavy pro homosexuály, bisexuály, heterosexuály a nebo jen prostě – pro všechny sexuály.  Přinášíme novou produkci, Djs, kteří hrají taneční styly preferované gay klientelou po celé Evropě, až po show a sexy atmosféru s mnoha překvapeními. Jde o první a svého druhu největší gay friendly event ve střední a východní Evropě a o novou a doposud nejvýznamnější společenskou událost pro gay komunitu v našem regionu. Bude se konat vždy jednou za čtvrt roku", uvádějí organizátoři.
První dance párty pro gaye a jejich přátele se konala v industriální hale se skvělou dostupností, přímo na stanici metra Kolbenova. Rozhodně po hodně stránkách překvapila. Je vidět, že se organizátoři nebojí experimentovat. Zajímavý, rozlehlý a členitý prostor s tématickými dekoracemi. Skvěle vyparáděné tanečnice a tanečníci, různé performance na hlavním pódiu, super taneční hudba. Akce se určitě povedla, kdy bude další?

___________________________________________________

13. komnata České televize přinesla zpověď šéfa divadla Ungelt Milana Heina

Milan Hein se narodil v židovské rodině. Velká část jeho příbuzných zahynula za války v koncentračních táborech. Milan a jeho sestra Marta - později Skarlantová, známá televizní hlasatelka - poznali už jako malí, co to znamená být odlišný a jiný, když po nich děti házely kameny a nadávali jim kvůli jejich židovskému původu. Otec jim vysvětlil, že se nemají za co stydět a naopak mohou být na svoji odlišnost hrdí. To možná Milanovi Heinovi pomohlo o pár let později, když si uvědomil svoji jinou sexuální orientaci a oficiálně to oznámil doma. Na to v tehdejší době potřeboval patřičnou odvahu. Otec tomu nechtěl věřit. Milan byl mistr kraje v boxu a jeho táta si nedokázal představit, že jeho syn, který se zabývá tak mužným sportem, může být homosexuál. Ale sestra Marta se za bratra postavila. Milan Hein se v Praze seznámil s režisérem Václavem Krškou, s kterým měl dva roky vztah. Krška ho uvedl do pražského hereckého prostředí. Milan Hein se snažil prosadit jako herec a moderátor. Do diváckého prostředí se zapsal, ale nikdy z něho nebyla takzvaná hvězda. Uvědomil si, v čem spočívá jeho síla a po roce 1989 se vrhl na podnikání v oboru divadla. Pár kroků od Staromětského náměstí v Praze stojí starobylý Ungelt; tady, v domě ze čtrnáctého století, vybudoval herec Milan Hein soukromé komorní divadlo. Umělecký provoz odstartoval 2. října 1995 Miloš Kopecký. Milan Hein měl dvacet osm let trvající partnerský vztah. Se svým přítelem zakládal divadlo a spolu si koupili domeček na Novém světě. Idylku narušil až mladý muž - Pavel - který pracoval v Ungeltu v ochrance. Pavel byl ženatý a měl dvě děti. Milan se kvůli němu rozešel se svým dlouholetým partnerem. Nakonec se ale ženatý Pavel vrátil k ženě a dětem. Milan zůstal sám. Navázal přátelství se zpěvačkou Martou Kubišovou. Podporuje ji i její dceru Kačenku a tvrdí, že se Marta o něj může opřít, když jí dojdou síly. Zbytek energie investuje do vedení divadla, kde se mu velmi daří. Stále však doufá, že ještě potká svou další lásku.

Na televizní pořad se můžete online podívat zde!

 

___________________________________________________

 

Skončil 14. NEJEN lesbický kulturní festival eLnadruhou L²

 

Začátek května a s ním i letní sezony se již tradičně nese ve znamení NEJEN lesbického kulturního festivalu eLnadruhou, jehož 14. ročník pořádalo stejnojmenné občanské sdružení zastupující zájmy lesbických, bisexuálních a transsexuálních žen. Jde o akci, která svým celkovým rázem nadále zůstává unikátní nejen v českém prostředí, ale i v širším kontextu střední a východní Evropy. Festival se koná s finanční podporou grantových nadací Global Fund for Women a Slovak-Czech Women’s Fund a je určený nejen ženám patřícím k výše uvedeným sexuálním menšinám, ale i sympatizantům a sympatizantkám z řad široké veřejnosti. Jeho hlavním cílem je urychlit integraci zmíněných menšin do většinové společnosti a seznámit veřejnost s těmito dosud opomíjenými aspekty moderní kultury.
Program letošního ročníku, který kromě kavárny Therapy a hudebního klubu Vagon využívá i dalších zajímavých prostor v centru hlavního města, čerpal ve srovnání s dřívějšími, žánrově nevyhraněnými ročníky především z české kulturní scény. V konečném důsledku to sice znamená, že z něj zmizely přednášky a besedy, jež v dřívějších ročnících tvořily hlavní náplň jednotlivých dnů, nicméně akademické roviny se eLnadruhou nevzdává nadobro. Součástí tohoto ročníku byla totiž i konference českých a slovenských organizací bojujících za práva gayů, leseb, translidí či „queer“ menšin obecně, která měla podobu několikadenního pracovního semináře probíhajícího souběžně s hlavním programem festivalu. Absenci veřejných přednášek letos také vyvážila účast Anety Langerové a kapely Lili Marlene – jmen, která se na domácí scéně objevila sice poměrně nedávno, ale i za tak krátkou dobu už si stihla získat široký okruh příznivců. Oficiální zahájení festivalu bylo stejně jako loni spojeno s vernisáží výstavy fotografií, po níž přišla na řadu ochutnávka jihoamerických vín, nechyběly však ani další etablované opory festivalového programu, jimiž jsou divadelní představení (konkrétně inscenace divadla Metro Život je fajn a hra Klec bláznů v podání Divadla Radka Brzobohatého) a filmová promítání, nebo populární výroční akce s několikaletou tradicí – jmenovitě turnaj ve stolním fotbale o putovní pohár, sportovní odpoledne s turnajem o pohár Best Group či taneční Maja Party.
Občanské sdružení eLnadruhou, které festival pořádá, funguje již čtvrtým rokem v podobě neziskové organizace zaštiťující pestrou škálu společenských, kulturních i sportovních aktivit určených pro všechny zájemce a zájemkyně bez ohledu na sexuální orientaci či identifikaci. Za tímto účelem již navázalo spolupráci s řadou domácích i zahraničních organizací, mezi nimiž kromě americké nadace Global Fund for Women nechybí ani česko-slovenský fond Slovak-Czech Women’s Fund nebo aktivistické sdružení Holky v Brně či občanské sdružení Sananim.
V uplynulých třech letech se návštěvnicím a návštěvníkům festivalu naskytla příležitost shlédnout mimo jiné akustické vystoupení Lenky Dusilové a koncert Báry Basikové s kapelou Precedens, autorské čtení spisovatelky a překladatelky Evy Hauserové, koncert kapely Tiditade následovaný bubenickým workshopem či celou řadu divadelních inscenací (například autorské představení Ty jsi jen sajtkára v produkci divadla Alfred ve dvoře, populární Dívčí válku v podání pražského Divadla Bez Zábran nebo Královnu Kristinu Laury Ruohonen v překladu a režii Šárky Kysové). S velkým úspěchem se nicméně setkaly také nejrůznější hudební, taneční a pěvecké workshopy nabízející divákům možnost aktivního tvůrčího zapojení (jako byla například hlasová dílna zpěvačky a performerky Ridiny Ahmedové) nebo panelové diskuse za účasti poslanců a poslankyň parlamentu ČR.

___________________________________________________

 

Vychází zajímavá knížka Šikovnej kluk

Děkujeme překladateli knihy do češtiny za upozornění na tento román, který vyšel 24.4.08 v nakladatelství Tichá Byzanc. Překladatel Miroslav Pošta dodává: "Myslím, že spoustě mladých kluků může pomoci s coming-outem". O Jimově příběhu by se dalo říci, že jde o všední líčení popisující jeden coming-out. Ledaskdo by dnes na jeho vyprávění mohl zareagovat slovy: „Jsi gay? No a co?“ Dnešní společnost je jistě liberálnější než dříve, změnily se zákony (v Česku i ve Švédsku by dnes Jim mohl uzavřít registrované partnerství, ve Švédsku by měl navíc možnost adoptovat dítě), ale „jinak“ orientovaný člověk i přesto musí – stejně jako náš hrdina – překonat nemálo překážek a problémů: Je to opravdu tak? Jak to přijme okolí? Jak a kdy to říct rodičům? Jak si najdu partnera? Jak se s ním budu chovat na veřejnosti, před sousedy? Jak si zařídím život a kde budu hledat jeho smysl? Autorce knihy Inger Edelfeldtové se podařilo hodnověrně vylíčit mnohé z těchto nelehkých momentů, ale i některé reakce okolí, se kterými se „většinoví“ teenageři vyrovnávat nemusejí. Proto má tento příběh šanci zapůsobit jako „mentolový bonbon proti předsudkům“, jak v knize říká Jimův přítel Mats.

Ukázka z 12. kapitoly: Vzpomínám si na jedno pozdní odpoledne. Šel jsem si zaplavat a vrátil se na naši deku rozloženou v písku mezi velkými trsy trávy. Ležel tam na zádech Mats se zavřenýma očima. Trochu jsem ho pocákal studenou vodou. Nereagoval. Sehnul jsem se a mokré vlasy jsem mu položil na hrudník. Ležel dál bez hnutí. Natáhl jsem se v písku, hlavu jsem si položil na jeho hruď, zavřel jsem oči a pocítil jeho ruku ve svých vlasech. Zářící slunce tmu před mými očními víčky mezitím rozpustilo do vzorů temně rudé barvy. Mysleli jsme si, že jsme mezi obrovskými trsy trávy neviditelní. Když jsem však otevřel oči, uviděl jsem, jak na nás mezi stébly trávy zírá zvědavý dětský obličej, opálený sluncem a zastíněný černým kovbojským kloboukem. Světlé oči se pevně a nekompromisně setkaly s mým pohledem. Ze své skrýše vystoupil maličký Muž. Měl na sobě modré plavky a pás na pistole na hraní. „Pif paf!“ vykřikl a pistolkou na nás zamířil. Mats si protřel oči a já se posadil. „Čau,“ zvolal jsem. Dítě se na nás podívalo nevinnýma očima a na rtech mu zahrál záblesk úsměvu. „Hele, buzeranti,“ řekl chlapec mírným hlasem. „Ty znáš ale pěkný slova,“ odpověděl Mats. „Kdopak tě je naučil?“ „Táta,“ odvětilo dítě ochotně. Vyměnili jsme si s Matsem pohled a povytáhli obočí. Natáhl jsem krk a zjistil jsem, že jeden písečný dolík několik metrů od nás obsadila mladá žena v klobouku proti slunci a její průvodce životem. Dítě zůstalo na místě a užasle nás sledovalo. „Nedáš si mentolový bonbon?“ nabídl Mats a natáhl k chlapci sáček s bonbony. „Bonbony od buzerantů si já neberu,“ sdělilo dítě promptně. „Jak chceš.“ Mats se usmál a jeden bonbon začal rozkošnicky cucat. Hned bylo jasné, že chlapec je na vážkách. Pak jsem si všiml, že žena s kloboukem vstala a vykročila směrem k nám. „Hansi!“ zavolala. „Co to tam děláš? Hned se vrať k mamince a tatínkovi, slyšíš? Rozuměl jsi?“ Stála přímo před námi a z očí jí svítilo rozhořčení. „Hej, broučku!“ zavolal Mats a usmál se. „Co se to opovažujete?!“ zasykla. „Co jste mu to chtěli dát?“ „Mentolový bonbon,“ odpověděl Mats. „Prý jsou dobré na hloupé předsudky. Něco jako sušené švestky na zácpu.“ Myslím, že se mohl trochu mírnit. Provokováním ničeho nemohl dosáhnout. Němě na něj zírala, v obličeji celá rudá. „Lidé jako vy by měli mít vstup na veřejné pláže zakázaný,“ dostala ze sebe. Syna uchopila pevně za ruku. „My nic zakázáno nemáme, stejně jako nezletilí špioni s kovbojským kloboukem. Sbohem, miláčku!“ Žena odešla. Svou deku si demonstrativně odnesli pryč.

Knihu si můžete objednat zde!

___________________________________________________

 

Přijede legendární skupina R.E.M.!

Velká legenda americké hudební scény 80. a 90. let se vrací do Prahy. Skupina R.E.M. vystoupí 17. srpna na stadiónu Eden a přiveze s sebou písně z alba Accelerate, které vyšlo 1. dubna 2008. Michael Stipe, Peter Buck a Mike Mills se vracejí v rámci letního turné do Evropy, kde hráli naposledy v roce 2005. Accelerate je v pořadí čtrnácté studiové album této světově proslulé skupiny a předcházel mu první singl a současný hit Supernatural Superserious. Deska se nahrávala v Dublinu, Vancouveru a Athénách. "Pod produkcí je podepsán držitel Grammy Jacknife Lee. Ten je hudebnímu světu znám díky produkování alb U2, Snow Patrol, The Hives, Kasabian a Bloc Party," uvedl Petr Novák z agentury Interkoncerts. R.E.M. jsou prostě zpět. Po nejslabším kousku své diskografie, třináctém "Around The Sun", na němž R.E.M. prokázali, že sice jsou zkušenými řemeslníky, ale jako by zapomněli, že je potřeba ještě něco navíc, přicházejí po čtyřech letech s dalším studiovým albem "Accelerate". Výtečným albem. "Accelerate" je splněné přání, o němž po odchodu bubeníka Billa Berryho snil nejeden příznivec legendární kapely z Atén v americké Georgii a málokdo současně doufal v jeho vyplnění. Je to návrat ke skutečnému rocku, deska sázející na přímočarost, album, u nějž Stipeovi a spol. věříte každý tón a konečně máte pocit, že R.E.M. (MySpace.com) muzika pořád ještě (nebo zase) baví. Že ji dělají hlavně pro sebe a ne proto, aby dostáli smluvnímu závazku u nahrávací společnosti. A hlavně - že si věří i oni sami. "Accelerate" je to nejvýstižnější jméno, jaké mohlo být pro takové album zvoleno. Zrychlení je patrné od prvních taktů "Living Well Is The Best Revenge" až po závěrečnou "I'm Gonna DJ", skladbu, kterou známe z poslední zastávky kapely u nás. Spolu s akcelerací hraje pro kapelu i další výrazný faktor, kterým je délka alba. "Accelerate" během svých pětatřiceti minut (což je o dvacet méně než u předchůdce) nemůže omrzet ani (i když to z délky nutně nevyplývá, ale může s ní souviset) nemá smysl hledat zbytečné tracky, protože tu prostě nejsou. Ostřejší kytary a skutečná vzpomínka na sebe samé v 80. letech minulého století, energie na rozdávání, silné melodie a mnohem méně jasných politických odkazů v textech (i když pár se jich tu také najde - třeba zvukově nejvypiplanější "Houston" začíná slovy "If the storm doesn't kill me / The government will"). R.E.M. na jednu stranu dospívají, na druhou se ale s energií blíží svým kořenům. Pochopili, že v dnešní akcelerující a uspěchané době je jednou z cest, jak se jí nenechat smést, nabrání totožného tempa a spolu s ním vnímat svět stejně zrychleně a zkratkovitě. To se daří znamenitě, a proto deska tolik funguje.

Skupina R.E.M. vznikla už v roce 1980 ve městě Athens v Georgii a založili ji bubeník Bill Berry, kytarista Peter Buck, baskytarista Mike Mills a zpěvák Michael Stipe. Debutovou desku Murmur vydali v roce 1983 a na vrchol se dostali v devadesátých letech minulého století. Nejslavnější jsou desky Out of Time, Automatic For the People či Monster.

Několik let je to veřejným tajemstvím, ale sám Michael Stipe z R.E.M. o své homosexuální orientaci promluvil poprvé až v tomto týdnu. Pro aktuální vydání magazínu Spin totiž přiznal, že se mu líbí muži. "V osmdesátých letech to bylo velmi komplikované, ale vůči kapele, rodině a přátelům jsem byl v tomto směru od počátku upřímný," uvedl mimo jiné Stipe a dodal, že doposud se dotazům na svou orientaci vyhýbal, protože se nechtěl svěřovat. "Až doposud jsem nebyl natolik silný, abych dokázal ukázat například na muže vedle sebe a veřejně přiznat, že je to můj partner. Nyní ten čas ale nastal," uzavírá toto téma v rozhovoru.

Vstupenky jsou v prodeji v síti Ticketpro zde!

 

___________________________________________________

 

Nový film v kinech: Vesnický učitel

Česko má svou filmovou Zkrocenou horu! Možná i favorita příštích Českých lvů! Režisér Bohdan Sláma zachycuje ve svém novém filmu osudy tří hlavních hrdinů – Učitele, Marie a Chlapce - jejichž náhodné setkání rozpoutá velký příběh lásky, přátelství a odpuštění. Každá z postav si s sebou nese tajemství, každá touží po lidské blízkosti. Film Venkovský učitel vstupuje do kin s distribučním sloganem „Každý někoho potřebuje“. Nový snímek režiséra úspěšného filmu Štěstí vznikl v česko-německo-francouzské koprodukci a v zahraničí jej zastupuje společnost Wild Bunch, distributor loňského vítězného filmu v Cannes. Učitel (Pavel Liška) opouští gymnázium a rodiče (Zuzana Kronerová a Miroslav Krobot) v hlavním městě a přichází učit na venkovskou školu, aby tak zapomněl na nevydařené milostné vztahy a našel znovu sám sebe. Postupně získává důvěru místních lidí. Jednou z nich je svérázná statkářka Marie (Zuzana Bydžovská) a Chlapec, její sedmnáctiletý syn (Ladislav Šedivý). Marie žije po rozpadu svého manželství smířena s osamělým životem, a proto ji samotnou překvapí, když se zamiluje do Učitele. Na návštěvu za Učitelem přijíždí Přítel (Marek Daniel) , který však záhy zdánlivě poklidné místo opouští a zanechává za sebou spáleniště rozvrácených vztahů. Beruška (Tereza Voříšková), která do té doby chodila s Chlapcem, ho bez rozloučení opouští. Učitel, který cítí vinu, se snaží svým přátelstvím pomoci Chlapci vrátit ztracené sebevědomí. O to větší zklamání však prožijí Chlapec a Marie, když Učitel neodolá zoufalé touze dotknout se Chlapcova těla. Dokážou v sobě hrdinové tohoto příběhu najít sílu k odpuštění, potkají nakonec lásku nebo přátelství.

V Českých Budějovicích hraje multikino CineStar, program zde!

 

___________________________________________________

 

Rozhovor s hercem Pavlem Liškou převzatý ze serveru FilmPub.cz

Lidé, kteří četli scénář k Venkovskému učiteli, mluvili předem o hlavní roli jako o velmi náročné herecké příležitosti...
Ta role je velmi dramatická, avšak ta největší dramata se dějí především uvnitř postav. Bral jsem z vlastních životních zkušeností, dramata se odehrávají v každém z nás, jenže tady došlo k tomu, že jsem pro některé stavy duše žádné vlastní zkušenosti neměl. Musel jsem daleko víc hledat inspiraci jinde, zapojit svou emotivní představivost a pak si to dát celý nějak dohromady. Bohdan Sláma mi to hodně ulehčil tím, jak do hloubky byl ten scénář napsaný a vlastně pochopitelný.

Jak moc jste o roli učitele mluvili před natáčením?
Není to psané pravidlo, ale u Bohdana je samozřejmost a vlastně i nutnost rozebírat postavy a celý příběh dlouho dopředu. Vychází to z toho, jaké píše filmy. Jsou to hodně niterné a jemné věci, zdánlivě složené z maličkostí a na první pohled třeba nenápadné a nedramatické. Jenže tyhle jemnosti složí celý příběh, proto možná působí Bohdanovy filmy tak opravdově. Jsou složené z obyčejných věcí a z takových věcí je složený lidský život.
O roli učitele jsme spolu mluvili asi rok, přesto ta práce byla trochu jiná než třeba práce na předchozím filmu Štěstí, kdy jsme diskutovali už od námětu. Bohdan byl tentokrát už o hodně dál. Dostal jsem rovnou první verzi scénáře, bylo to Bohdanovo dítě a dlouho se s ním potýkal, než mi ho dal přečíst. Vzpomínám na to jako na velmi citlivé období. Společně jsme pak na příběhu začali pracovat. Pro mě v tu chvíli už není důležitá jen moje postava, ale i celý příběh. Stávám se jeho součástí a musím mu rozumět. Bohdan se v těch posledních chvílích obklopí lidmi, kterým věří a dovede jim naslouchat a brát si jen, co potřebuje.

Jak jste se při natáčení vyrovnával s tím, že váš hlavní mužský herecký partner Ladislav Šedivý v roli Chlapce nemá vůbec žádné herecké zkušenosti?
Když jsme točili film Štěstí, měli jsme na place děti a ty byly nejen opravdovými neherci, ale ani nevěděly, co se děje. Jejich přirozené reakce byly velkým přínosem. A to i pro nás herce, nutili nás se jejich bezprostřednosti vyrovnat a rovnocenně reagovat na nepředvídatelné. Láďa ale nebyl ani herec a nebyl už ani to bezelstné dítě. Ty situace a stavy si nějak představoval a musel je pak věrohodně zahrát. Když jsem ho uviděl poprvé, říkal jsem si, že je typově dobrý, ale přece jen jeho role byla velmi těžká i pro zkušeného herce.
Když točíte těžkou scénu a máte vůbec starosti sám se sebou a při tom všem musíte ještě pomáhat tomu méně zkušenému partnerovi, tak snad jen to bylo pro mě někdy těžší pro vlastní soustředění. Až na plátně uvidíte, jak to Láďa obdivuhodně a s kouzlem zahrál.

V milostném příběhu učitele, který se vyrovnává se svou homosexuální orientací, jste se musel vypořádat s poměrně originální erotickou scénou, jež se celá odehrává v jednom záběru.
Nevím jestli originální, ale byla to hodně důležitá scéna a pro mě svým způsobem klíčová. Nejen vůči mé postavě, ale i celému příběhu. A bylo pro mě fakticky jedno, jestli tu scénu točím s mužem nebo se ženou. Herectví je vlastně úchylné zaměstnání. Vžíváte se do cizích osudů, stavů. Hrajete si na ně. Pláčete, poťouchle se smějete, trpíte jak zvíře, vraždíte, prdíte... a taky často milujete. A milujete většinou toho, koho ve skutečnosti vůbec nemilujete. Ale někdy jste přece milovali, tak o tom něco víte, že. Myslím, že vím, jak může milovat muž muže. Stejně jako muž ženu.

Jak probíhalo samotné natáčení této scény?
Ta scéna byla těžká proto, že moje postava udělá něco hodně zlého a já ji potřeboval přes to všechno částečně nějak obhájit. Cítil jsem, že to potřebuji, abych mohl s učitelem jít dál a nechat dojít tam, kam dojít má. Pak jsem se taky samozřejmě jednoduše styděl. Musel jsem se tam, i já jako Pavel Liška, částečně obnažit. Celé to natáčení bylo do určité míry obnažování, to je ta úchylárna. Když na to pak přijdete, a já doufám, že se nám to podařilo, musí fungovat ještě další složky - třeba aby to vyšlo technicky. Nakonec se ta scéna točila čtyřikrát, jednak začalo akorát svítat a pak jsme toho měli už dost. Jen pro srovnání - běžně jsme scény ve Venkovském učiteli dělali i více jak dvacetkrát, takže tohle byl skoro rekord.

A co vaše herecká partnerka Zuzana Bydžovská v roli statkářky Marie? Hráli jste spolu někdy předtím ve filmu?
Já jsem měl se Zuzkou jedinou hereckou zkušenost, ale za to velmi intenzivní. Hrajeme spolu několik let v Divadle Na zábradlí úspěšné představení Perfect Days, kde hraji jejího milence. Práce na Bohdanově filmu se Zuzkou byla velká radost. Kromě toho, že je to skvělá a velmi emotivní herečka, je to i dobrý člověk a kolega. Možná to ani neví, ale moc mi s učitelem pomohla.

S Bohdanem Slámou jste pracoval už na jeho prvním filmu Divoké včely, potom jste hrál ve Štěstí a do třetice je tu Venkovský učitel. Jaké jsou podle vás jeho filmy?
Poctivé. Pro mě jsou všechny Bohdanovy filmy vzácné tím, že je to pokaždé cesta za nějakým světlem, za nějakým smyslem, i když to tak na první pohled možná nevypadá. Ve Venkovském učiteli to cítím nejhlouběji a nejzřetelněji. Je to nějaký vnitřní pocit, který nedokážu pojmenovat, cesta k naplnění a smíření. Tenhle film je hodně i o odpuštění, je to cesta k sobě samému a tím taky k druhému člověku. Možná to všechno zní tak banálně a možná to banální vlastně je. A je to poctivá cesta, velmi poctivá. Za to mám Bohdana jako člověka i jako filmaře strašně rád.

A jak vlastně vzpomínáte na několikatýdenní natáčení na statku v jižních Čechách?
Byla to krásná, naplněná práce, jak už to s Bohdanem bývá. Točili jsme v kraji, který dobře znám. Bohdan se tam usadil a já tam za ním už pět let jezdím. Dokonce mám u něj na louce ještě cirkusáckou maringotku, tak se mi tam líbí. Přímo ve vesnici, kde jsme točili, byla pro mě, a já si troufnu říct, pro celý film, jedna důležitá postava, říkalo se mu Námořník, pomáhal nám se vším. On má rád dobré kamarády a dobré pivo a dobrou kořalku, takže si v chalupě postavil hospodu. My jsme k němu po natáčení, ať už jsme končili v osm ráno, nebo v osm večer, chodili na pivko se vygumovat a vyčistit. Námořníku, díííky!

___________________________________________________

 

FEBIOFEST 2008 – sekce Jiný břeh

Od 27.3. do 4.4.2008 v Praze proběhl již 15. ročník Mezinárodního filmového festivalu Febiofest 2008, který také zavítal k nám do Českých Budějovic, a to v době od 10.4. do 13.4.2008. Nabídl ke shlédnutí vynikající filmy z celého světa!

Již tradičně v rámci Febiofestu proběhla přehlídka pro nás velmi zajímavých filmů s gay a lesbickou tématikou - sekce s názvem Jiný břeh. Letos to byly tyto filmy. Pokud budete mít příležitost zapůjčit si ve videopůjčovně nebo shlédnout v TV, doporučujeme tyto:

Akvabely (Naissance des pieuvres - Water Lilies), režie Céline Sciamma, Francie 2007

Dívčí tým synchronizovaného plavání se stane objektem pozorování vážné a obyčejné patnáctileté Marie. Její zanedbávaná, obézní a dětinská kamarádka Anne to nese velmi těžce. Marie se upne na kapitánku týmu Floriane, která flirtuje s hráči vodního póla a její týmové kolegyně ji pomlouvají za její údajné uvolněné mravy. Přesto se Floriane začne z Marií kamarádit. Nejdřív ji spíše využívá, ale postupem času se opravdu spřátelí. Florianin přítel stále více naléhá a ona se bojí, že bude odhaleno, že je stále panna. Pro Marii je to velká příležitost, jak přátelství s Floriane ještě zintenzivnit. Akvabely je nejen citlivý film o přátelství a prvních láskách, ale zobrazuje také obyčejnou krutost, které jsou mladé dívky schopné.

Ocenění: Cena Louise Delluca (2007) - nejlepší první film, Festival romantických filmů Cabourg (2007) - Cena mladých

Démoni, režie Robert Švéda, Slovensko 2007

Tři povídky o třech různých ženách, které prožijí Vánoce jinak, než jak byly zvyklé. První je sestřička Soňa, která se poprvé zamiluje a na vlastní kůži pozná realitu dnešních povrchních vztahů. Druhou je číšnice Dáša, která se vydává do vzdáleného kouta Slovenska, kde chce najít únik v objetí místního frajera, který si ani nepamatuje její jméno. Poslední příběh je o Kláře a vztahu s jejím manželem, který již nefunguje a fungovat nebude. Její manžel se totiž zamiloval do mladého muže, kterého přijeli společně navštívit do jakéhosi ústavu. Démonem pro muže i ženy je touha milovat a být milován/a. Snímek Démoni je jedním z mála slovenských filmů, který se otevřeně zabývá tematikou homosexuality. Režisér Robert Švéda bude hostem Febiofestu.

Obnažení muži (Férfiakt - Men in Nude), režie Károly Esztergályos, Maďarsko 2006

Přestože je padesátiletý Tibor stále atraktivní a aktivní muž, jeho úspěšná kariéra spisovatele je již u konce. Jeho žena bývala známou herečkou, ale nyní dostává role pouze v provinčních divadlech. Navíc se zdá, že jejich vztah došel do mrtvého bodu a spolu zůstávají pouze proto, že se bojí osamocenosti a stárnutí. Všechny tyto okolnosti dělají z Tibora velmi snadnou kořist, která udělá cokoli proto, aby se zabavila. Přestože měl Tibor celý život pouze heterosexuální vztahy, jednoho dne se zamiluje do svůdného mladého muže. Snímek jemně a napínavě vykresluje milostné dobrodružství stárnoucího muže, ale můžeme ho považovat i za poctu, kterou režisér Esztergályos vzdal klasickému příběhu Thomase Manna Smrt v Benátkách.

Kluci bez rukávů (Cut Sleeve Boys), režie Ray Yeung, Velká Británie 2006

Příběh začíná na pohřbu mladého Gavina, který se při anonymním sexu na záchodcích předávkoval kokainem. Jeho dva kamarádi Mel a Ash začnou mít obavy, že by jejich milostný život také mohl skončit tragicky. Mel je milovník party, jehož život zaplňují drahé značkové oblečky a vztahy na jednu noc. Naproti tomu jeho kamarád Ash by se již rád usadil s „opravdovým“ mužem, ale vypadá to, že takovéto typy již vymřely. Název filmu pochází z doby dynastie Han (220-260 př. n. l.) a označuje mužskou homosexuální lásku.

Ocenění: Festival Fusion v Los Angeles (2006) - cena diváků, MLGFF v Madridu (2007) - cena za nejlepšího herce

Loď jménem León (La León), režie Santiago Otheguy, Argentina 2006

Alvaro žije na vzdáleném argentinském ostrově, jeho světem jsou řeky a jeho jedinou obživou je rybolov a sekání rákosu. Na ostrově to vypadá, jako by se tam zastavil čas. Alvarova homosexualita a láska ke knihám z něho dělají outsidera. Jediným spojením mezi beznadějným životem uprostřed oceánu a městem na pobřeží je loď jménem León, kterou vlastní drsný a násilný kapitán El Turu. Podle něho Alvaro představuje nebezpečí pro ostrovní komunitu a její hodnoty. El Turu na každém kroku Alvara bezcitně tyranizuje. Skrytou pravdou však zůstává, že on sám svým agresivním odmítáním Alvarovy homosexuality pouze zastírá svůj vnitřní zmatek.

Ocenění: Berlinale (2007) – Medvídek Teddy za Zvláštní uznání, Nezávislý FF v Buenos Aires (2007) – Zvláštní uznání

Naše dcera (Finn´s Girl), režie Dominique Cordona and Laurie Colbert, Kanada 2007

Finn pracuje jako výzkumnice v nemocnici a nikdy netajila, že je lesba. Žila šťastně se svou dlouholetou partnerkou, měla úspěšnou kariéru a dceru jménem Zelly. Jednoho dne však její partnerka zemřela a pro Finn se změnil celý svět. Nebyla schopná se vypořádat se svým smutkem, velmi si odcizila svou pubertální dceru, odešla z práce a začala se živit prováděním potratů na malé klinice. Neuvědomila si, jak může být její nová práce nebezpečná, až se jí někdo pokusil zastřelit. Vyšetřování se ujala policistka Diana, která začala Finn i její dceru chránit i mimo pracovní dobu. Naše dcera je velmi realistický a citlivý film spojující aktuální témata současného lesbického života – výchovu dětí, lesbické vdovství, umělou inseminaci.

Ocenění: Mezinárodní ženský festival v Créteil ve Francii (2007) – Cena diváků, Oufest: Los Angeles GLFF (2007) – Cena za výjimečný nový talent

Obdivuhodný boxer (Beautiful Boxer), režie Ekachai Uekrongtham, Thajsko 2003

Thajské akční drama natočené podle skutečných událostí vypráví o slavném transgender kickboxerovi, který bojoval jako chlap, ale v srdci chtěl být ženou. Parinya Charoenphol (v Thajsku známý pod pseudonymem Nong Toom) věří, že je uvězněn v mužském těle, ale přesto se stane mistrem v nejdrsnějším sportu - v thajském kickboxu. Nejdříve považuje kickbox za dobrý způsob, jak získat peníze pro rodinu, a posléze je pro něho sportem, díky němuž je schopen prozkoumávat vlastní ženskost. Sledujeme jeho dětství, dospívání, kdy putoval zemí jako mnich, i tvrdé dny strávené boxem. Film byl natáčen v devíti thajských provinciích a v Tokiu a samozřejmě nechybí ani strhující utkání, při nichž hrdina poslal k zemi řadu svých protivníků.

Ocenění: Thajské výroční ceny (2004) – Cena pro nejlepšího herce, MFF Turín (2004) – Nejlepší celovečerní film, Outfest: Los Angeles GLFF (2004) – Cena za výjimečný nový talent

Otto aneb mrtvoly, povstaňte (Otto; or Up with Dead People), režie Bruce LaBruce, Kanada/Německo 2008

Otto je typický zombie – páchne, toulá se ulicemi a nikdy nespí. Ale současně je i přitažlivý a citlivý a má krizi identity. Potká ctižádostivou režisérku a revolucionářku Medeu Yarnovou, která je přesvědčená, že Otto je skvělým ztělesněním účinků kapitalistické společnosti na jednotlivce. Začne o něm tedy natáčet film. Ve stejnou dobu také natáčí film o gay zombie revoluci proti konzumní společnosti, kdy zombie začnou demonstrovat za svá práva. Poté, co se Otto nastěhuje do bytu herce Fritze Fritze, začne si vzpomínat na svůj předzombiovský život s přítelem. Kontroverzní kanadský režisér LaBruce natočil chytrý, moderní a politický příběh, kdy si pohrává s žánrovými konvencemi, kombinuje různá média a využívá filmu ve filmu.

Opálené linie (Tan Lines), režie Ed Aldridge, Austrálie 2006

Midget je surfař, puberťák, pařič a gay. Jelikož začaly prázdniny, nemá nic jiného na práci než surfovat s přáteli a chodit na večírky. Přestože by se mohlo zdát, že to je ideální bezstarostný život, Midget se začíná nudit, protože město se mu zdá být příliš malé. Když se po čtyřech letech cestování v Evropě vrátí Cass, bratr Midgetova nejlepšího kamaráda, Midget je jím nesmírně fascinován, především jeho sebevědomím, surfařskými kvalitami a otevřeností vůči své homosexualitě. Midget a Cass začnou vášnivý vztah, ale jelikož žijí v místě, kde všichni znají všechny, zanedlouho začnou narážet na limity svého utajeného partnerství. Surfařská komunita je příliš machistická na to, aby mezi sebe přijala dvojici gayů.

Pavoučí lilie (Ci-Quin – Spider Lilies), režie Zero Chou, Tajwan/Čína 2007

Jade si vydělává jako webcam girl a hledá tetování, kterým by mohla ještě více vzrušovat své klienty. Proto zavítá do salónu tatérky Takeko, která byla její první dětskou láskou. O tom však obě ženy zpočátku nevědí. Jade fascinuje symbol pavoučí lilie, který má Takeko zarámovaný na zdi a také vytetovaný na těle. Pavoučí lilie je symbolem smrti, neboť tráví vzpomínky všech, kteří ucítili její vůni, a spojuje živé s mrtvými. Pro Takeko je tato květina příliš traumatizujícím symbolem a nechce ho Jade vytetovat. Postupně se však obě ženy sblíží a zjišťují, že spolu v minulosti prožily velmi intenzivní nepříjemné zážitky. Snímek získal na Berlinale v roce 2007 Cenu medvídka Teddyho za nejlepší celovečerní film.

Plán (Blueprint), režie Kirk Shannon-Butts, USA 2006

Dva newyorští studenti Keith a Nathan se náhodně potkají v kavárně. Keith je rezervovaný a nezávislý mladík, který se před časem přestěhoval z Los Angeles, a Nathan je rodilý Brooklyňan, který se snaží vytvářet dojem drsňáka a chytráka. Oba se hned při první schůzce pohádají nad tím, co pro ně znamená hip-hop. Pro Keitha to je pouze další druh popu, ale pro Nathana tato hudba reflektuje současný život a společnost. Oba dva se nakonec vydají na výlet do přírody, kde se náležitě zkouří, vykoupou se nazí v řece a začínají zjišťovat, že mezi nimi roste něco víc než přátelství. Film velmi citlivě ukazuje sílu přátelství a první lásky. Režisér Kirk Shannon-Butts je považován za mladého gay Spika Leeho.

Puccini pro začátečnice (Puccini for Beginners), režie Maria Maggenti, USA 2005

Intelektuálka Allegra žije v New Yorku, miluje operu a musí udělat několik důležitých rozhodnutí. Není schopna se vázat, a proto ji opustila přítelkyně, z čehož je Allegra poněkud zmatená. Potkává atraktivního profesora Philipa, začne s ním flirtovat a najednou neví, jestli chce vlastně přítelkyni nebo přítele. Naštěstí se v kině seznámí s Grace, kterou právě opustil přítel. Alegra bohužel netuší, že Philip a Grace jsou bývalí milenci a začne vztah s oběma najednou. Toto je samozřejmě neudržitelný stav a Allegra neví, jak dál. Romantická komedie od režisérky slavného filmu Neuvěřitelně pravdivá dobrodružství dvou zamilovaných dívek je plná odkazů na operu a filozofii a velmi připomíná filmy Woodyho Allena.

Ocenění: MGLFF v Barceloně (2007) - Cena poroty za nejlepší hraný film

Synové (Sonnen – Sons), režie Erich Richter Strand, Norsko 2006

Norský debut skupiny spřátelených tvůrců poskytl prostor několika začínajícím hercům. Příběh filmu vypovídá bez moralizování o křehké životní etapě postav, které se ocitají na rozhraní mezi dospělostí a dětstvím. Pětadvacetiletý Lars pracuje jako plavčík a hlídač bazénu v Oslu. Jeho temperamentní povaha mu vždy způsobovala potíže. Zatímco jeho kamarád Jørgen se s přítelkyní chystá na narození dítěte, Lars žije sám. Chvíle volna si krátí popíjením piva a sledováním fotbalových zápasů v televizi. Když se v okolí bazénu začne potloukat pedofil ve středních letech, který obtěžuje teprve dospívající chlapce, rozhodne se Lars jednat na vlastní pěst. Film se žánrově pohybuje na hranici mezi thrillerem, dramatem a tragikomedií.

Ocenění: MFF Mannheim-Heidelberg (2006) - Zvláštní cena in memoriam R.W. Fassbinder, MFF Seattle (2007) - cena přehlídky nových režisérů

Vivere, režie Angelina Maccarone, Německo/Nizozemí 2007

Na Štědrý den uteče mladičká Antoinetta z domova se svým milencem muzikantem. Starší sestra Francesca se ji vydá hledat a na cestě do Rotterdamu potká nešťastně opuštěnou Gerlinde. Setkávají se tak tři ženy na útěku, které zachraňují jedna druhou, ale také samy sebe. Duševně je spojují jejich nenaplněné touhy a jejich osamění. Ženy tří různých generací de facto zastupují jednu ženu v různých zlomových okamžicích jejího života. V posvátný den, kdy ostatní tráví čas v okruhu svých nejbližších, je vánoční atmosféra všude kolem, pouze ne na místě, kde se ony zrovna nacházejí. Scénář je strukturován jako tři příběhy natočené z pohledu každé hrdinky zvlášť, v určitém bodě se však střetnou a stávají se příběhem společným.

Ocenění: Oufest: Los Angeles GLFF (2007) – Cena za výjimečný umělecký výkon

Život za čtvrťák (25cent Preview), režie Cyrus Amini, USA 2007

Režisér Amini natočil drsný a surově opravdový snímek ve stylu Cinéma Vérité, který vypráví životní drama dvou mladých mužů potulujících se po San Francisku. Jejich život je plný tvrdých drog a placeného sexu. Atraktivní blonďák Marcus je chráněnec, nejlepší přítel a někdy sexuální partner Dot.Coma, který se kromě prostituce chce živit také zpíváním. Spolu berou drogy, dělají menší podvůdky, pohrávají si s klienty a snaží se ustát násilí, které jejich život vyplňuje. Oba dva hledají základní řešení svých společných problémů spojených s každodenním přežíváním. Jednoho dne se však jejich životy navždy změní, když se do Markusova života vrátí kněz, který ho v dětství zneužíval, a Markus je donucen se mu postavit.

Ocenění: Oufest: Los Angeles GLFF (2007) – Hlavní cena poroty za nejlepší americký hraný film a Cena pro nejlepší herce v hraném filmu,

Mezinárodní GLFF Tampa (2007) – Nejlepší americký hraný film

___________________________________________________

Divadlo v Řeznické v Praze uvádí skvělou hru Zlomatka

"Mario Gelardi, neapolský dramatik, s jehož tvorbou se české publikum setkává poprvé, patří ve své zemi nejen k nejlepším, ale také k nejangažovanějším autorům. Jeho hra Zlomatka je hrou, která nechá chladným jen málokoho. Tématu menšin se sice věnuje celá řada různých kulturních, společenských i politických aktivit, ale získat body na konjunkturálním tématu či opravdu, do hloubky tento problém prožívat a zkoumat, navíc bez masky sentimentality, povrchní líbivosti, to už vyžaduje kus velké odvahy. Mario Gelardi se ožehavým tématům nevyhýbá, ať už se jedná o politickou korupci, mafiánské přestřelky za bílého dne, či podivnou smrt režiséra Passoliniho, všechny tyto náměty zpracovává s velikou otevřeností, bez ohledu na to, čí kruhy naruší. Podobná odvaha je české dramatice zatím zcela cizí. Nepochybně proto, že pojem angažovanost má v našem kontextu ještě stále jakoby neslušný podtext, a že se pořád ještě najde dost divadelníků, kteří si považují za čest se svým dílem ke společenským otázkám nevyjadřovat. O to zajímavější je vznik tohoto nezávislého projektu, o jehož zrod se zasloužil osvícený mecenáš Ivan Čarnogurský a společnost Ipec, dále divadlo V Řeznické a v neposlední řadě víra a nadšení inscenátorů. Představení Zlomatka, jehož výkonné produkce se ujala agentura LHS, zastoupená Petrou Krausovou a Klárou Issovou, vzniklo z důvěry režiséra a herců v text, v hravou, provokativní tragikomedii, která kromě závažné výpovědi skýtá i dvě skvělé herecké příležitosti. Střetnutí matky a syna, odvěký konflikt, balancující na pomezí lásky a nenávisti, směšnosti a zoufalství, je rozehráván v celé řadě nečekaných, překvapivých situací, které dávají hercům prostor pro širokou škálu hereckých prostředků. Role Anny, matky, podnikající onu neuvěřitelnou terapii, na jejímž konci má být uzdravení jejího syna z homosexuality, nabízí nevšední možnost studie duše člověka primitivního, omezeného, zároveň mazaného i bezmocného, bezmezně milujícího, bigotního, bez špetky velkorysosti, uvězněného ve všeobecně vžitých konvencích. Jejím prostřednictvím nahlíží divák do nitra lidí, kterých je stále ještě většina, a o jejichž pocitech se většinou mlčí. Pro Jitku Smutnou po dlouhé době veliká divadelní příležitost, která jí umožňuje těžit ze schopnosti autentické jevištní existence. Usiluje, jak sama říká, ne svou Zlomatku hrát, ale na dvě hodiny se jí skutečně stát. Jan Zadražil a Radek Valenta v roli Diega, křehkého, civilizovaného, inteligentního protihráče této dominantní matky, hledají každý svůj vlastní výklad, svou osobitou verzi příběhu, svůj vlastní vklad ke zvolenému tématu. Jan Zadražil buduje svého Diega jako introvertního, niterného člověka, který se do poslední chvíle snaží o dialog, zatímco Diego Radka Valenty je emocionální, místy až přecitlivělý, pro něhož navázání dialogu s matkou je viditelně bolestnou záležitostí. Dvojici protagonistů doplňuje Tereza Nekudová a Ivan Koreček v menších rolí. Zvláštností této inscenace je i její mezinárodní kontext. Uprostřed české metropole se hraje inscenace, která je prvním zahraničním uvedením italské hry, přeložená překladatelkou českoitalského původu, je převážně placena ze slovenských peněz, nastudoval ji režisér Peter Gábor, slovenský režisér, který už léta žije a pracuje v Čechách, pracovala na ní výtvarnice Katarína Bieliková, Slovenka, žijící v Čechách".  V programu divadla se dále píše: "Navzdory různému původu, nevznikla žádná bariéra. Nedělali jsme to programově. Vyšlo to náhodou. Šťastnou náhodou. A taky proto, že nikdo z nás, díkybohu, neměl žádné předsudky. Národnostní, společenské, homofobní ani jiné. Stálo to za to!" Ano, představení opravdu stojí za to, vřele jeho návštěvu doporučujeme!

Rezervace vstupenek zde!

___________________________________________________

Tip na filmový zážitek: Zápisky o skandálu

Střední škola plná fracků, kteří potřebují srovnat do latě. Jak příhodná filmová látka, jak vděčný prostředník pro poselství současné generaci. Dneska se však nehraje o studenty, nýbrž o profesory a životní moudro dne zní zcela jinak. Sheba Hart (Cate Blanchett) se s manželem a dítětem přestěhuje do malého města, kde na ní snad čeká štěstí, dobré pracovní uplatnění a obecně lepší zítřky. Nastoupí jak kantor na vyhlášenou střední, kde se seznámí s další učitelkou Barbarou Covett (Judi Dench). Vklouznutí do kolektivu mladých je pramálo snadné, jste-li cizinec a navíc učíte teprve svůj první měsíc. Barbara tak Shebě vydatně vypomáhá a jejich vztah se postupem času přelije v zatraceně důvěrnou záležitost. Jak říká Barbara, ona je ta spřízněná duše, na kterou celý život čekala. Navíc se jí líbí Shebina rodina, její o mnoho let starší manžel… zkrátka a dobře, závidí ji život, který ona nikdy neměla. Kde je to drama? Přijde v momentě, kdy Sheba „ujede“ s jedním ze svých žáků… a Barbara to všechno vidí. Žárlí. Pak přemýšlí jak toho využít a ještě více si k sobě Shebu připoutat. Z hodné kolegyně se stane vyděrač a psychopat. Barbara rozehrává nebezpečnou hru na terorizování jedné spokojené rodiny a Sheba ji musí mlčky hrát s ní, protože vyzrazení jejího malého tajemství by zbouralo celý její život…

Vynikající herecké výkony Judi Dench a Cate Blanchett si rozhodně nenechte ujít!

___________________________________________________

Zajímavá premiéra Národního divadla v Brně